Jarním Křivoklátskem 28.5 2010 - 30.5 2010

Je jaro! Kampak pojedeme? Na Křivoklátsko! Klasicky ke Hluchejm a pak přes Žebrák pod Čertovu skálu. Sluneční paprsky tam pronikají mladým listím vysokých buků a vytvářejí nazelenalé světlo a umocňují jarní atmosféru.

Vyrazili jsme z Prahy, Petr/Zdravotník, Žluťák a já, oblíbeným dvouvagónkovým Budějovickým rychlíkem přímo do Zdic. Zde se k nám ještě přidal Mirek, který přijel z druhé strany, tj. od Plzně. Na zdejším nádraží již zprovoznili podchod, takže jsme pohodlně podešli kolejiště a pokračovali k mostu přes dálnici. Sice jsme se tak vyhnuli Zdické výtopně se zarůstající lokomotivní točnou, ale přece jen to bylo bezpečnější, než přebíhání přes koleje. Přešli jsme přes most a zatočili ke Knížkovicím. Cestou nás přeletěl pěkný balón propagující střešní krytiny a zase zmizel v dáli. Vysupěli jsme kopec ke „Hluchejm“, trochu zde pojedli a popili a už nás Petr hnal dál. Naštěstí začalo pršet a tak jsme si mohli dát ještě jedno. Byla to ale jen jarní přeprška. Pak jsme již za sucha pokračovali do kopce až na náš kemp na Plešivci. Ohýnek, kytárky, zpívánky a hajánky.

Probudili jsme se do krásného slunečného jarního rána. Petr nám zahrál ke stávání na kytárku, uvařil nám kávičku a upekl masíčko. Zlatej kamarád. Před polednem jsme zrušili kemp a seběhli dolů do Hředlí. Prošli kolem podezřelé opuštěné návěsné cisterny, ze které cosi se syčením unikalo a zasedli v hospodě U Smetanů. Dali jsme si orosené točené a fernýtka na lepší den. Na dotaz paní hospodské, jaký že to chceme fernet, jestli obyčejný nebo citrus, se Petr rozčílil, že fernet nechceme žádnej obyčejnej, ale samozřejmě ten pravej. Jak byl v ráži, tak ještě pro sebe mumlal, že každýmu, kdo říká pravému fernetu obyčejnej by nejradši nakopal. Jenže paní vedoucí to zaslechla a paňáčky přinesla se slovy: „Tak tady máte ten pravej, abyste mě nenakop...“. Ale neurazila se. Pokecali jsme s ní ještě o volbách, které právě probíhali v baráčku přes ulici a rozešli jsme se v dobrém. Cesta pokračovala, jak jinak, do kopce. Prošli jsme kolem Točníku a seběhli do Žebráku. Ale ouha. Konal se tu jakýsi rockový festival, či co to bylo, od zříceniny se ozývalo hlasité „tuc, tuc“ a hospoda U krále Václava byla z důvodu dovolené uzavřena. Naštěstí zde nějaký podnikavec udělal bufáč pod svým přízemním oknem a točil tu kelímkový pivo. Petr si tu dokonce dal segedýn, ale moc mu nesedl. Pak cesta pokračovala, samozřejmě do kopce, U lesa jsme chvíli poseděli, Žluťák pomocí GPSky určil směr dalšího pochodu a díky jemu jsme prošli tentokrát lesem opravdu nejkratší cestou. Notně ušlí jsme se blížili k Čertově skále. Zde nás však čekalo nemilé překvapení. V okolí leželo spousta poražených stromů a zpoza Čertovy skály se ozývalo vytí. Neřádili tu však čerti, ale dřevorubci. V místech, kde normálně spíme pracoval šíleně vyjící nakladač, který svým klepetem sbíral po lese klády a skládal je do vozíku, který táhl za sebou. Úplně nás to rozhodilo. Těšili jsme se na klid lesa a teď tohle. V devět naštěstí odejel pryč. Rozdělali jsme tedy konečně ohýnek, upekli „kačery“ (promiň Aleši) a trochu si zahráli a zazpívali. Spát jsme šli kousek dál do lesíka, kde se netěžilo. Zdravotník se čílil, že si Mirek ustlal moc blízko u něj a že bude určitě chrápat a bude ho tím budit. Všude byl klid, pouze od Žebráku se ozývalo vzdálené „tuc, tuc“ a já ještě před spaním vtipkoval, že za hodinku se ten čertovský stroj určitě vrátí. V pohodě jsem usnul.

V půl třetí v noci mě probudilo vytí. Ta bestie se fakt vrátila a pracovala i v noci. Naštěstí trochu dál od nás, ale stejně bylo po klidu. Vytí trvalo asi dvě hodiny. Pak jsem zase usnul.

Vstal jsem před devátou. Petr mezitím již rozdělal oheň a vařil vodu na kafíčko. Ptal jsem se, jak se při tom vytí vyspal a dělal si z něj srandu, že se bál Mirkova chrápání, které proti tomu vytí bylo jako rajská hudba. Jenže Petr o žádném vytí nic nevěděl. Bál se totiž toho chrápání a dal si do uší špunty. Jako jediný z nás se tak dobře vyspal. Jenže ještě nebyl vytí konec. Po deváté ta „čertovská věc“ přijela znovu. V tom rachotu jsme tedy posnídali, upekli zbytek masíčka a vyrazili pryč z toho pekla. Celý les by od té“věci“ neskutečně přeoranej. Vždy mě vadili „čtyřkolkáři“, kteří drandí po lese a dělají koleje, ale tenhle stroj klidně zdevastuje celý les. Těžkou lesní práci to sice ušetří, ale za jakou cenu. Ať nám teď nějaký hajný přijde nadávat, že škodíme v lese, když oni v CHKO Křivoklátsko (to samé se však děje například v Českém Ráji i jinde) řádějí jak pominutí. Na kraji lesa U Rumu jsme chvíli poseděli. Pak se však přihnal mrak a začlo lejt jak z konve. Schovali jsme se v lese a nakonec vlezli i do pláštěnek. Ale netrvalo to dlouho a bylo po dešti. Mohli jsme pokračovat do Týčku, kde byla jako vždy zavřená hospodu a dál z kopce do Zbirohu a do kopce do restaurace U Radnice. Zde jsme pojedli, trochu si zamlsali a pak se autobusem přesunuli na nádraží. V nádražní restauraci točili naše oblíbené Svijany a tak jsme v pohodě počkali na vlak. Mirek odjel na Plzeň a my ostatní klasicky na druhou stranu, tj. na Prahu.

Jaro na Křivoklátsku je fakt nádherný a nebýt těch dřevorubců, nemělo by to chybu. Ale i tak musím říct, že se ten čundr zase vydařil.

Honza