Čundr s dětma 8.8 2010 - 15.8 2010

Na letošní týdenní letní čundr po krajích českých se opět žádné dítě nepřihlásilo. Proto jsme radostně vyrazili sami s vidinou bezstarostné a poklidné akce a to pouze ve třech: Hanka, Žluťák a já, tj. Honza. Původně jsme chtěli vyrazit již v sobotu 7. srpna, ale nepříznivá povětrnostní situace (lilo jako z konve) nás přiměla start o den odložit.

Den 1 – neděle 8.8.

Za začátek našeho putování jsme zvolili Rychnov nad Kněžnou. Cesta vlakem měla trvat cca. 2 a ¾ hodiny. Jenže na trati mezi Poděbrady a Hradcem Králové byla výluka a tak jsme zvolili „okliku“ přes Pardubice. Bylo to jen o 10 km delší a v Rychnově jsme měli být ve stejnou dobu. Jenže člověk míní a České dráhy mění. Rychlík Eurocity (hrdý to název) měl v Pardubicích na příjezdu cca. 5 minut zpoždění a spěšný vlak do Hradce na něj tu chvilku nepočkal... Zajímavé. Hodinku jsme si proto museli počkat na další vlak, tentokrát osobní. Následoval přestup v Hradci Králové, pak v Týništi nad Orlicí a nakonec v Častolovicích, takže se nám doba jízdy o více než hodinu protáhla.. V Rychnově na náměstí jsme pojedli a rychle vyrazili po zelené značce okolo koupaliště na Javornickém potoce a přes Studánku, kde jsme díky jakési megalomanské stavbě trochu bloudili, na rozcestí se žlutou a po žluté pod Jahodovou horu. Tam už jsme toho měli docela dost. Dokonce jsem chvíli přemýšlel, jestli na takové akce nejsem už moc starej (jak se v průběhu týdne ukázalo, není tomu tak). Začínalo se stmívat a nakonec jsme zakempovali na kraji lesa. Ohýnek jsme tu však kvůli suchému jehličí nerozdělali. Setmělo se a začalo se blýskat. S prvními kapkami deště jsme zalezli do spacáčků. Bouřka nás však skoro minula a brzy jsme usnuli.

Den 2 – pondělí 9.8.

Sbalili jsme po nočním dešti ještě trochu mokré bydlíky a chtěli pokračovat dál po červené, ale cesta byla díky polomům neprůchodná. Polomy jsme tedy obloukem obešli a na červenou se napojili až asi po kilometru. Stále po červené, po staré dlážděné cestě jsme došli až nad říčku Zdobnici. Úzkou asfaltkou jsme pak pokračovali až k osadě Zakopanka a zde sešli k sádkám a mezi rybníčky a s krátkou pauzičkou pod stromy (trochu poprchávalo a bouřilo), pokračovali přes starý dřevěný krytý most do Pekla, kde jsme doufali, že objevíme hospodu. Tu jsme skutečně objevili, ale v pondělí měla zavíračku. Seběhli jsme tedy po silnici k železniční zastávce Peklo nad Zdobnicí a šli dále po modré značce až do Vamberka. Na náměstí jsme se konečně občerstvili a něco pojedli na náměstí v baru Karolína, v sousedství hracích automatů (v protější hospodě Na Pětce neměli nic k jídlu). Posilněni jsme pokračovali po zelené značce podél Merklovického potoka a v Merklovicích odbočili polní cestou nahoru k lesu. Sluníčko se již klonilo k západu a tak jsme zde rychle zakempovali a připravili ohniště. Byl odtud krásný výhled na hrad Potštejn. Chvíli jsme poseděli u ohníčku a kolem půlnoci šli spát.

Den 3 – úterý 10.8.

K pozdní snídani jsme pojedli buřty, samozřejmě opečené na ohni, a nabrali směr Litice. I když jsme věděli, že musíme sejít dolů k Divoké Orlici, cesta vedla překvapivě do slušného kopce. Okolí bylo pěkné a všude okolo létala kvanta různých motýlů. Později se cesta srovnala a za chvíli se nám otevřel výhled na hrad. Pak už jsme prudce klesali kolem velkého kamenolomu k řece v údolí. Pod hradem jsme objevili restauraci V Zátiší. Zde jsme pojedli, uhasili žízeň a po dohodě s velmi příjemnou obsluhou jsme si zde odložili batohy a jen tak nalehko se vydali na kopec k hradu Litice. Hrad se nám moc líbil a z jeho věže byl pěkný výhled na údolí Divoké Orlice i na kamenolom. Cestou zpět do údolí jsme obdivovali starobylou dřevěnou Litickou zvonici. V restauraci jsme pak doplnili zásoby pití, nasadili batohy a vydali se na další cestu. Přešli jsme řeku a koleje (až později jsem se dozvěděl, že zde bývala úzkokolejka vedoucí do lomu, jejíž zbytky ještě jsou na rampě u nádraží a jejíž části získali pro obnovu tratě Solvayovy lomy). Stoupali jsme protějším svahem a obdivovali výhledy na hrad a lom. Z lomu se ozvala pekelná šlupka odstřelu. Opravdu je tedy v provozu. Cesta nám ale dávala pěkně zabrat. Přešli jsme hřeben, sešli trochu níž a hledali místo na zakempování. Les tu však byl strašně zaneřáděný. Nakonec jsme vylezli až na vrcholek kopce Kletná, kde byl pěkný zalesněný jehličnatý plácek a zde jsme zůstali na noc. Bylo tu i ohniště, ale jehličí okolo bylo příliš suché a tak jsme se museli tentokrát obejít bez ohníčku. Byli jsme stejně dnešním pochodem nahoru a dolů dost utahaní a na dlouhé sezení to nebylo. Zapálili jsme si alespoň krytou svíčku a chvílku si povídali. Pak nás zmohla únava.

Den 4 – středa 11.8.

Probudili jsme se do krásného dne. Posnídali jsme, z lomu se ozvala další šlupka, sbalili spaní a slezli z kopce na cestu. Vrátili jsme se na červenou značku a po ní došli až do České Rybné. Odtud jsme se přesunuli autobusem do Ústí nad Orlicí, kde jsme poobědvali, doplnili zásoby a pokračovali dál a to „stěnou“ kolmo vzhůru na Andrlův chlum. Nejprve jsme stoupali po křížové cestě a pak už pouze po zelené značce až na vrchol. Žluťák bohužel někde ve stoupání ztratil svůj perfektní slamák. Po občerstvení u rozhledny v chatě Hvězda šel klobouk hledat, ale vrátil se s nepořízenou.. Slamáček byl pryč a Žluťák cestou i trochu zmokl. Trochu smutní ze ztráty jsme sešli na druhou stranu kopce k Řetové a zakempovali v cípu lesa. Ohníček jsme udělali v blízkém malém starém lomu. Bylo velmi teplo a po celodenním trmácení jsme příjemně poseděli.

Den 5 – čtvrtek 12.8.

Noc byla velmi teplá a ráno slunečné. Snídani jsme uvařili opět v lomu. Konečně jsem se zbavil konzervy fazolí, kterou jsem táhl ještě z domova. Kolem poledního jsme pokračovali v pochodu podél Andrlova chlumu a pak po modré do Řetůvky. Objevili jsme tu hospodu u hasičárny, ale byla zavřená. Domorodci nám poradili, kudy se zadem dostat ke Kolibě u Hrádku. Vylezli jsme opět na kopec nad Řetůvkou a za ní sešli k potoku Řetovka, potok jsme přešli a kousek za ním za loukou s kvetoucími netýkavkami se objevila Koliba. Zde nás napojili a protože předpověď počasí nevěstila nic dobrého (bouře a přívalové deště), nechali jsme zde batohy v úschově a vydali se hledat ještě za světla místo na spaní. Vylezli jsme zkratkou do kopce do Hrádku a pokračovali po modré ke studánkám Štěpánce a Havelce. Chtěli jsme také najít zbytky hrádku Katrštejn, ale bylo to zde příliš zarostlé. Nakonec jsme si vybrali místo v mladém lese nedaleko Havelky a vrátili se na Kolibu. Dobře jsme povečeřeli, popovídali si s příjemnou obsluhou a i když nás přemlouvali, abychom zůstali na noc, před jedenáctou jsme se rozloučili a přesunuli do lesa. Chvíli jsme ještě poseděli u svíčky a po půlnoci šli spát.

Den 6 – pátek 13.8.

Noc proběhla klidně a ani nekáplo.Zabalili jsme a přesunuli se ke studánce Havelce, kde bylo pěkné sezení. Tady jsme uvařili kávičku a posnídali. Pak jsme se vrátili po modré značce na kraj obce Hrádek a pokračovali dál, stále po modré přes kopec Lysina a po hřebeni, s výhledy na koleje vlakového koridoru v údolí Tiché Orlice, do Sudislavi nad Orlicí. Blížila se bouřka a začínalo krápat. Spěchali jsme však na vlak a tak jsme se ani nezastavili ve zdejší lákavě otevřené hospůdce. Déšť nás dostihl při sestupu z osady Orlík do údolí. Naštěstí nás kryly husté koruny stromů. Dole však byla holina a tak jsme chvíli čekali na úpatí kopce, až déšť přejde. Pak jsme se rychle přesunuli na nádraží v Brandýse nad Orlicí a i když nějaká ženština zdržovala u pokladny, stačili jsme si koupit jízdenky a nastoupit do vlaku. Svezli jsme se do Týniště nad Orlicí. Už nám notně vyhládlo, navíc zase poprchávalo a tak jsme se poohlíželi po nějaké „občerstvovně“. Minuli jsme restauraci Na Růžku, kde na zahradě „pálili“ nějaké uzeniny a masíčko a nakonec zakotvili za náměstím v restauraci Dělnický dům. Seděli jsme na verandičce, papali, bumbali a sledovali, jak se vyvíjí počasí. Vyvíjelo se k lepšímu a tak jsme naproti v sámošce doplnili zásoby, abychom vydrželi přes víkend a vydali se dál. Zprvu vedla červená značka po rozpálené silnici a v Albrechticích nad Orlicí nás pěkně vyprahlé „vcucla“ zahrádka u restaurace Na Drahách. Na zahrádce neobsluhovali a tak jsme zašli pro pivo dovnitř. Výčepní tu měl skvělou automatizaci. Dveře ven otevíral zatažením za provaz vedený přes kladky. Fungovalo to skvěle a i když jsem měl ruce plné pohárů s pivem, v pohodě jsem vyšel na zahrádku. Po zahnání žízně jsme pokračovali dál po červené k lesu a protože se již stmívalo, u rybníčku jsme odbočili vlevo do lesa za kopec. Tady jsme zakempovali a přečkali trochu deštivou noc.

Den 7 – sobota 14.8.

Ráno nás probudilo halekání houbařů, tedy spíš houbařek, které nás míjely s pokřikem: „Hele tady někdo spí“. Bylo asi šest... Jen jsem zabral, už to tu bylo zase. Ječivý nadšený hlas halekal: „Jdeme dobře, tady jsme šli, tady je ten stan“. To už jsem nevydržel a musel jsem se na ty dobré lidi podívat. No jo, dvě krásky pod dozorem jednoho nešťastníka, který se snažil je usměrňovat.. Uvařili jsme kávičku, posnídali, vrátili se na cestu a po chvíli objevili modrou značku a po ní došli na rozcestí se žlutou. Po žluté jsme pak pokračovali podél říčky Orlice. V místě zvaném U králova stolu jsme udělali pauzičku a pojedli. Pod námi plynula Orlice a na ní se objevili dva rafty. Osádky statečně bojovala s dravým tokem bystré říčky a zatáčku pod námi vybírala s nejvyšším úsilím. Zmizeli nám za zákrutem a my pokračovali v chůzi. Cesta vedla poměrně rovně až k místu, kde ji přehradil pozemek nějaké chatky. Museli jsme jej obejít přes louku. Sluníčko pěkně svítilo, louka byla rozpálená a ta jsme zde usušili naše po noci mokré bydlíky. A tu od řeky zaznělo volání vodáků. Jeli dva rafty. A byly to ty samé, jako před hodinkou. Buď byly meandry řeky tak dlouhé, nebo se někde zachytily za padlé stromy či co, ale pěšky jsme byli rychlejší. Pozdravili jsme se ahóój a pokračovali dál. My pěšky, oni po vodě. Po chvíli jsme došli k chatové osadě u Štěnkova. Zde jsme chvíli hledali, kudy dál, ale nakonec jsme správně odbočili ze značky a kolem skanzenu došli do Krňovic. Ve zdejší hospodě U skanzenu jsme se najedli (hotovky před námi, i když je zprvu slibovali, na poslední chvíli schovali...), popili hradeckého Otroka (chválím), odpočinuli si a pokračovali dál. Tentokrát po červené. Chvíli po silnici a pak jsme zabočili k lesu. Chtěli jsme dnes nocovat trochu dál od civilizace a mířili jsme ke staré vojenské střelnici. Snažili jsme se jít nejkratší cestou a podle mapy hned za pískovnou odbočili ze značky. Vyšlápli jsme kopeček a k našemu překvapení se před námi objevila rozlehlá pískovna, která nebyla na mapě zakreslena. Obešli jsme ji a opět se napojili na červenou značku a odbočili až kus za pískovnou. Cesty zde byly rovné, křižovatky pravoúhlé, pravý, i když již opuštěný vojenský prostor. Po chvíli jsme se napojili na jinou červenou značku, po ní došli na, jak jinak, pravoúhlou křižovatku se zelenou, a za ní odbočili ke střelnici. V lese u ní jsme konečně zakempovali. Oheň jsme bohužel rozdělat kvůli suchu nemohli. Setmělo se a z temnoty lesa se ozývalo štěkání lišek, Usínali jsme s přesvědčením, že tady ráno bude klid.

Den 8 – neděle 15.8.

Pila. Motorová pila. to snad není možné. To už ani v prostřed lesa nemá člověk klid? A houbaři. Děs. A to máme poslední ráno letošního čundru. Uvařili jsme na lihu a baba houbařka zatím kolem nás sklízela houby. To Hanka nevydržela a vyběhla sbírat taky, aby bylo doma aspoň na polívku. Pak jsme zabalili a vydali se po svých včerejších stopách zpět. Pouze pískovnu jsme minuli zleva. V Krňovicích jsme se stavili „na jedno“ a pokračovali dál po červené až do Třebechovic pod Orebem. Chvíli jsme pátrali po hospodě na náměstí a pak se kousek vrátili do restaurace s názvem Country. Byli jsme zde jedinými hosty a i když posezení na zahrádce v umělohmotných křesílkách nic moc a že nabídka kovbojských minutkových specialit mě moc neoslovila, přesto jsme se dobře najedli za šumotu vodopádu v jezírku s japonskými KOI kapry. Prostě „country“. Ale obsluha byla příjemná, takřka domácká. Prostě dobrá tečka. Nakonec nás vypustili zadní brankou, abychom to měli blíž na nádraží a poradili cestu. Pak už jen vlak a konec čundru.

Celkově se nám čundr samozřejmě vydařil. Moc jsme nezmokli, větry nás taky neobtěžovali (myslím ty přírodní) a pěkně jsme si začundrovali. Jen ta kytárka tomu chyběla k dokonalosti. Doufám, že za rok to bude lepší a nějací mladí se k nám konečně přidají (třeba že by už i vnoučátka, co dědové?)

Honza