Čundr na Střelu 8.6 2001 - 10.6 2001

Tak je zase pátek a jede se na vandr. Tentokrát ne zrovna příliš klasicky, protože jedeme autem. Ono na Střelu se už pomalu jinak nedá. Cestou sledujeme zarostlou trať a nikdo nechápe, proč tam nechali koleje, když po nich nic nejezdí. Vyrazili jsme ve čtyřech - Honza, Petr, Žlutej a já – za krásného počasí z Prahy. Samozřejmě, že kousek za Prahou začalo pršet a když jsme vylejzali na Strážišti z auta tak lilo jako z konve. Ale nás to neodradilo a hupky, hupky a už jsme byli v lese. Kopcem dolů k chatám u řeky a než by se člověk nadál už jsme na Čoubovym mlejně. A kousek za mlejnem jsme u prvního brodu. Tentokrát jsem nad Střelou vyzrál, protože jsem si vzal sandály. A za brodem následuje ta krásná dlouhá louka, ze který jsme vždycky celý paf. A potom další a další brody a další a další louky. Zkrátka pět brodů a jsme pod smrkama. Jelikož na Střele rostou pouze smrky protidešťový, tak je pod větvema docela sucho a příjemně, dokonce je připravený i suchý dříví. Po chvilce roztodivného stavění všemožných protidešťových přístřešků už plápolá oheň, pečeme kačery, pijeme protidešťové nápoje a hrajeme na kytary. Petr s Honzou sice nadávají, že je cejtit chcíplá srna, která se vesele rozkládá o kus dál, ale my co nic necejtíme jsme v pohodě. Jdeme spát a krásně se usíná. Ráno bylo docela dobrý, až na to, že Petrovi upadly nějaký hrnce, či co to bylo a tím nás všechny vzbudil. Tak si dáváme ranní baštu, ranní nápoje a vesele laškujeme s rybáři, kteří se neustále rojí okolo. Taky už neprší a občas dokonce má snahu i vysvitnout sluníčko. Petr se vytahuje, jako vždycky, že měl ráno poluci. Za chvíli jsme na cestě směr Rabštejn. Po několika brodech jsme na Kozičkovic mlejně a dáváme pauzu. Nelze při této příležitosti nevzpomenout bratra Čepelku, který na tomto místě vždycky něco konkrétního čeká a nikdy nenalézá. Tak se tak válíme, žmolíme a sledujeme okolo jdoucí školní výlet. Po chvilce chůze jsme na hamru a opět krásná pauzička. Potom už jenom po skalách podle řeky jako kamzíci a už se před námi rozevírá údolí a Rabštejn na dohled. Po posledním brodění a žmolení se obujeme a během chvilky už sedíme na ranči. Někdo jde do Smíchova, někdo do Velveta, ale všichni si objednáváme báječný žrádlo a všemožné laskominy. Pak už jenom trochu piva s sebou a za neustálého krkání a prdění se suneme zpátky podle Střely na kemp na ostrohu nad potokem. Připravíme dříví, postavíme protidešťové přístřešky a už plápolá oheň. Ani už skoro nežerem, protože na ranči to bylo opravdu vydatný. Začínáme ale s produkcí a Petr má obavy, aby nepřišel zdravotník. Samozřejmě, že přišel a ne jeden, zkrátka přišli všichni. Ani nevím kdy jdem spát, ale asi pozdě. Ráno se nádherně spinká, Petrovi nepadá kredenc, zkrátka nemá to chybu. Po ranní baště, čumění do mapy a konstatování, že ty mizerný zdravotníci nám v noci vypili skoro všechno pivo, se skulíme dolů k řece a už zase brodíme. Přesto, že je zataženo a chvilkama poprchává, se některým zdá, že voda není příliš studená a tak se jdeme s Petrem vykoupat. Od řeky hned nacházíme cestu nahoru a po strašný stěně jsme v úplně pohádkovým lese. Za chvíli narážíme na cestu směrem na Manětín a už se po ní valíme. Po delším pochodu narážíme před obcí Brdo na hradiště z bůh ví jaký doby, ale kromě náznaků nějakýho valu tam nic není. Ale kousek za hradištěm Petr nalézá na cestě krásnýho velkýho mloka. Vážně nekecám, sám jsem ho viděl v přírodě naposled jako malej kluk, takže to bylo ještě za dinosaurů. Kousek za mlokem už jsme u Lučního potoka a po nutném občerstvení razíme podle něj. Protože potok není příliš hluboký a stejně jsme celý zmáchaný od mokrý trávy, tak si už nikdo nedělá starosti se zouváním při brodění. Celý údolí Lučního potoka je romantika nejtěžšího kalibru a tak se všichni neustále kocháme. Že jsme u Manětínskýho potoka si všimneme až podle chat, které se najednou začnou rojit. Pak už to taková romantika není, ale taky to ujde. U Čoubovic mlejna se rozhodujeme, že nepůjdeme přes most a do kopce lesem, ale že to vezmem po pravém břehu Střely a u chat před kopcem na Strážiště přebrodíme. Jak řekli tak udělali. A už se drápem do kopce a za chvíli jsme u auta. Všichni jsou trochu uondaný, protože nedělní cesta byla trochu delší. Co říci závěrem. Střela opět nezklamala, jako vždy nádhernej vandr ještě nádhernější krajinou.

Kačer