nadpis
login
DomůVandryJiné akceNástěnkaOdkazyStarý web

Vandry

Zpět do výběru kategorií
Klíčava 18.5 2001 - 20.5 2001

A tak tu sedím a vzpomínám… Tak takhle začíná jedna písnička od Wabiho. Já na rozdíl od Wabiho, budiž mu země lehká, vzpomínám na náš zatím poslední vandr, podle Petra nazvaný na Křivoklátsko, ale spíš by se měl jmenovat Lánskou oborou. Jak k němu došlo?

Úplně normálně jsme se sešli v pátek na nádraží na Smíchově. Teda normálně, s Honzou jsme už v autobusu na barrandovskym mostě odepsali plánovaný odjezd s tím, že už to nemůžeme chytnout. Žlutej na tom byl ještě hůř, protože podlehl páteční panice a chtěl si cestu zkrátit přes Prosek, což z Novodvorský na Smíchov je celkem husarskej kousek. Nebudu napínat. Stihli jsme to všichni díky Česťovi, kterej měl nohu pod kolem vlaku a průvodčího držel v kravatě. A už jsme všichni seděli ve vláčku a hrnuli si to Prokopskym údolim směrem na Beroun. Všichni znamená já, Honza, Petr, Žlutej, Česťa a jeho klan: Veronika s Kubou. Cestu nám zpříjemňoval průvodčí, kterej neustále Žlutýmu nějaký lístky bral a jiný mu zase prodával. Naposled se mu to povedlo v Berouně na nádraží, když už jsme vůbec v žádnym vlaku neseděli. Po hladkém přestupu a po pár stanicích podle Berounky jsme už vystupovali v kýženém Městečku, jednu stanici za Křivoklátem. Taky bylo po dešti a k novému se celkem úspěšně schylovalo. Zkrátka počasí tak akorát k návštěvě místního pohostinství. Po nějakym jídle, pár pivech a podhájskym kafi jsme se celkem bez protestů zvedli - teď čtěte vy, co nás označujete za opilce – a ještě za světla vyrazili na trasu, o které jsem se ještě ani nestačil s Petrem pohádat. Cesta byla dobrá, ale les byl blbej. Bylo jasný, že se budeme muset vyškrábat nahoru, kde to vypadalo bejt lepší. Po cestě stěnou nahoru, při který jsem všechny a všechno nastotisíckrát proklel jsme skončili v celkem lepším lese. Po nutných přípravách na spaní jsme udělali požár a zasedli k němu. Zábava se asi trochu rozjela, nevím, šel jsem spát jako první a brzo, ale po raním přepočítání zásob Fernetu, kdy bylo konstatováno, že jsme v noci přišli o dvě třetiny (ty blbý zvířátka strašně chlastaj) tak asi jo. Ráno v jedenáct jsme my moudří vstali, a po snídani jsme všichni svorně stáli na startu nové etapy. Po nočním usilovném dešti se celkem vyčasilo a dokonce svítilo občas i sluníčko. Po celkem jednotvárné cestě, oživené četnými a nutnými zastávkami, jsme se prodrali až k silnici, ale ouha, za ní byl plot jako prase. Samozřejmě cíl naší vysněné trasy byl právě za tím plotem. Po chvíli taktizování a matení hajnýho jsme plot přelezli rovnou u hájovny s tím, že plot je pro ty uvnitř, aby nemohli ven a ne pro ty co chtějí dovnitř. Krajina a charakter lesa se prudce změnily. Zkrátka nádhera a taky fůra velkejch zvířátek. Takže touhle nádherou jsme slezli až k menší nádrži na Klíčavě. Tam jsme při pauzičce a studiu mapy zjistili, že se nacházíme v Lánské oboře, kam se v žádném případě nesmí. Takže jsme zajásali, že tam budeme alespoň sami. Cesta pokračovala pořád nádhernou krajinou se spoustou zvířátek (škoda, že nebyl Řezník). Nakonec jsme usoudili, že ty nebohý němý tváře by měli asi psychickou újmu, kdyby v noci přišel Zdravotník a tak jsme z obory vypadli a pokračovali pořád dál podle Klíčavy. Cestou jsme se přivinuli k trase bývalé koňské dráhy, ale našli jsme jenom násep, koleje už byly fuč. Po krátkém hledání jsme našli vynikající místo na spaní, na kraji vysokého lesa s výhledem do nádherného údolí Klíčavy. V klidu jsme se připravili na spaní, nadělali dříví, kromě Česti, kterej sice měl nádhernou pilku, ale asi se o ní bál, nažrali jsme se a začali hrát. Zkrátka absolutní pohoda. Bohužel hned z kraje bylo jasný, že piva je málo, Fernetu snad ještě méně a dokonce i vody. Takže byl okamžitě vydán zákaz na používání vody k mytí, čištění zubů a jinejm blbostem. Jediný, čeho bylo dost, byl rum, ale ten zase nikdo nechtěl. Tak jsme dopili, dohráli a šli spát. Ráno po snídani jsme zamáčkli slzu, dopili poslední pivo a vyrazili. Cesta byla pořád krásná, sluníčko svítilo a tak jsme se došourali až k nádhernýmu rybníčku. Téměř všichni jsme dali koupačku bez bázně o svoje ohanbí, protože v tý ledárně by ho stejně nikdo nenašel. Při slunění už bylo zle z nedostatku tekutin a tak jsme se pustili i do toho rumu. Prosadil jsem cestu na nádraží Řevničov, který vypadalo podle mapy bejt v lesích a o samotě. Petr, který srdceryvně naříkal, mi slíbil, že když tam bude hospoda, tak mi dá pusu. Celou cestu jsem si přál, aby tam ta hospoda nebyla, i když jsem měl žízeň jak stepní sysel. Bohužel byla a ten vůl mě vohudlal. Restaurace jak z pohádky a s venkovním posezením. Do odjezdu vlaku zbývalo dvě a půl hodiny a bylo jasný, že se pomějem. A taky jo. Chlazený gambrinus 10, pepřenky a jiné pochutiny. Okamžitě z nás trudnomyslnost spadla i bez míče. Jediný Petr proti ní chvíli bojoval kytarou a písní, ale nikdo ho stejně neposlouchal a tak toho nechal. Takže když to shrnu: takovej úplně normální, klidovej, krásnej vandr.


P.S. Na Masaryčce už s váma na pivo nikdy nejdu.

Kačer

© Sprinkler 2007 - 2008| Nahoru| XHTML 1.0 Strict| Valid CSS