Vandr s dětmi 14.8 2000 - 20.8 2000

Pondělí

Vyrazili jsme dopoledne vlakem do Světlé nad Sázavou v sestavě Dráža se Slimákem a Krtkem, Venca s Hrošíkem, Řezník s Lenkou a Honza s Honzíkem. Ve vlaku jsem konečně zjistil, co jsem zapomněl doma. To byste nevěřili. Foťák. Naštěstí se k nám chtěl v úterý připojit ještě Jindra s Davidem, takže Václavův mobil byl hned v permanenci a Jindra slíbil, že mi foťák přiveze. Světlou jsme prošli s krátkou zastávkou na oběd v místní restauraci. Ihned poté se začal projevovat koupací syndrom u Dráži a proto jsme zamířili po modré značce k místnímu koupališti. Počasí bylo super a u rybníčku bylo nabito. Po koupeli jsme konečně mohli vyrazit. Pokračovali jsme po modré do Lipnice nad Sázavou. Zde byl pěkný hrad, ale vzhledem k tomu, že bylo pondělí, byl hrad i všechny obchody a občerstvovny v podhradí uzavřeny. Nakonec jsme objevili na okraji Lipnice pod benzínovou pumpou přece jen otevřenou restauraci. Dali jsme si samozřejmě pivo a nějakou dobrůtku (měli pěkně vypadající utopence s domácím zelím, ale Řezník je pomluvil). Dráža se nabídla, že půjde s dětmi napřed, za účelem koupání k rybníku Pelhřimáku a že je dojdeme. Pivo bylo dobré, ale čas již pokročil a tak jsme se konečně zvedli a vyrazili za Drážou a za dětmi. Kupodivu jsme je celkem brzy našli. Jelikož se již začínalo stmívat, urychleně jsme se jali hledat v blízkém lese místo na spaní. Tlačeni narůstající tmou jsme nakonec rozbili tábor nad mýtinou uprostřed lesa. Les byl velmi suchý, všude spousta jehličí a chroští a tak jsme si netroufli rozdělat oheň. Koukali jsme na hvězdy, mlsali pivo z Řezníkovy lahve a vedli důležitý kecy.

Úterý

Vyrazili jsme před polednem. Opět jsme se napojili na modrou značku a pokračovali po ní ve směru na Humpolec. Podle mapy se tato cesta jmenuje Partyzánská cesta bratrství, ale žádného partyzána ani bratra jsme zde nezahlédli. Bylo opět velmi teplo, ale lesem se šlo příjemně. Když jsme dorazili na úroveň Čejova, sešli jsme “z hor” do vsi, dokoupili zásoby jídla a pití a pobyli v hospůdce. Tam nás také našel Jindra s Davidem a s mým foťákem, takže jsme byli konečně kompletní a jelikož Drážin koupací syndrom již zase působil, šli jsme se vykoupat ke zdejšímu koupališti. Tedy skoro všichni. Některé děti propadli v hospůdce hazardním hrám a trochu se u kulečníku opozdili. Poté jsme se opět vyškrábali zpět na kopec k lesu a na jeho okraji, skryti hájkem Na kozelovech, jsme se utábořili na noc. Rozdělali jsme oheň a uvařili večeři. Spát jsme šli až po půlnoci.

Středa

Když jsme se probrali, posnídali jsme a připravovali se k odchodu. Předchozí večer jsme se domluvili, že vyjdeme již v 9:00, abychom v klidu dorazili po poledni do Humpolce, kde jsme měli na jednu hodinu odpoledne domluvenou exkurzi v pivovaru Bernard. V devět jsme byli připraveni všichni, až, až na jednoho. Ten si teprve vařil kávu a klasicky nestíhal. Hádejte kdo by to mohl být. Říkejme mu zatím Brzdič. Když jsme konečně po skoro hodinovém zpoždění vyrazili, zdálo se, že vše již půjde hladce. Napojili jsme se klasicky na modrou a pokračovali směrem k Humpolci. Tu však došlo k zádrheli. Značka se podivně vinula nesouhlasně s mapou tu doleva, tu doprava a cesta se prodlužovala a času ubývalo. Na jedné z nečekaných křižovatek pak značka díky dřevorubecké činnosti zmizela úplně. Po chvilce pátrání jsme konečně zjistili, kterou cestou dál. Vyšli jsme z lesa a seběhli k rybníku. Dvořák. Za ním již začínal Humpolec. Časově se zdálo, že se před exkurzí stihneme alespoň někde naobědvat, když už se nestihneme vykoupat (Dráža by ale bývala vyměnila oběd za koupel, což jí neprošlo). Jenže u rybníka jsme zjistili, že nám chybí Brzdič. Než se konečně našel, uběhlo dalších 15minut a vidina oběda se rozplývala. Poté jsme pokračovali do nitra Humpolce. Na náměstí jsme objevili pivovar, a protože jsme měli ještě půl hodiny času, sedli jsme si do zahrádky před jednou z restaurací. Jelikož jsme se báli, že jídlo pro tolik lidí bude dlouho trvat, a nestačíme začátek exkurze, dali jsme si jen polívku a pivo. Všichni, všichni až na jednoho. Ten si objednal i druhý chod. A stihl to. Brzdič.

Do pivovaru jsme vstoupili na čas. Byli jsme uvedeni do reprezentačního výčepu. Tam si nás vyzvedl pan sládek a provedl nás celou výrobou. Nejprve nás zavedl do varny, kde byli tři měděné kotle řízené přes počítač panem vařičem. Bylo tam vedro jako v sauně. Poté nás provedl úsekem vymývání sudů a spilkou, kde pivo krásně kvasilo. Tam již bylo chladněji. Pokračovali jsme do sklepa, kde v tancích pivo zrálo. Za místnostmi s tanky byly filtry, kde se pivo 2x filtrovalo. Druhá, jemnější filtrace zde nahrazovala pasterování. Tím, že pivo Bernard není pasterované, nedochází k posunu jeho chuti a proto je tak lahodné. Jelikož jsme již byli mírně promrzlí (ve sklepě se udržuje teplota 10 stupňů), rádi jsme opustili sklep a ještě se podívali na plnící linku na lahváče, která však bohužel zrovna stála. Nakonec jsme se vrátili zpět do reprezentačního výčepu. Zde nám hodná paní výčepní každému nabídla půllitr 12ti stupňového světlého piva Bernard. Bohužel po natočení prvních asi čtyř půllitrů došel sud a ostatním bylo nabídnuto pivo černé, které teklo z vedlejší pípy. Toto černé pivo zdálo se být ale poněkud kořeněné, až Dráža prohlásila, že se jí zdá zkažené. Nato ochutnal mok i sládek a s výrazem v tváři “jak to ti lidi můžou pít” sehnal s přispěním hlavního sládka nový sud. Dostalo se nám hluboké omluvy, že sud černého je tam zapomenutý od jakési exkurze bavoráků, že nám ho hodná paní výčepní ani neměla nabízet, a že nám to každému vynahradí dvěma novými čerstvými dvanáctkami, místo původně povolené jedné. Pivo to bylo opravdu jako křen. Jen se po něm v půllitrech zaprášilo. Někteří ho vyžahli velmi rychle a pak závistivě koukali na ty, co ještě měli co pít. Jenže hodná paní výčepní to zpozorovala a se slovy “nesmíte to na mě říct” nám natočila ještě jedno, protože byla fakt hodná. Na závěr exkurze jsme se všichni vyfotografovali před výrobky podniku a v povznesené náladě vyšli na náměstí. Na jeho spodním okraji se na nás smála restaurace inzerující pivo Bernard a tak jsme konečně zašli na pořádný oběd. Honzík se mě ptal, co si má objednat a já, jsouce nad věcí po konzumaci tří světlých a půlky černé kořeněné dvanáctky, jsem velkoryse prohlásil, ať si objedná co chce. Děti si sedli k jednomu stolu a dospěláci nad ně na pódium k druhému. Všichni jsme si objednali. Po chvíli přišel k našemu stolu Honzík a na moji otázku co si objednal řekl: My jsme si se Slimákem objednali tady to a ukazoval do jídelního lístku na jakési flambované maso za 260,-Kč. Zalapal jsem po dechu, Dráža zbledla. Začal jsem koktat, že to si teda zaplatí ze svýho, načež mě hned utřel, že jsem mu řekl, že si může objednat co chce. To byla pravda. Jenže pak už to Honzík nevydržel, začal se křenit jak bazilišek, jak jsem mu to pěkně sežral a šel baštit kung-pao s rýží za “pouhých” 89,- Kč. Oddechl jsem si a docela mi pak i chutnalo. Jak reagovala Dráža nevím, protože jsem to v rozrušení nevnímal. Po obědě s e u Dráži opět projevil její syndrom a bylo tudíž třeba rychle hledat nějakou koupací louži. Podle mapy bylo koupaliště při cestě a tak jsme k němu zamířili. Bylo tam. Mělo to však jeden háček. Nebyla v něm voda. Nejprve se zdálo, že se s tím Dráža nesmíří a s děsem v očích chtěla hledat jinou vodu. Pak však vyrazila za námi. Od této chvíle se však ptala každého kolemjdoucího, kde je zde nejbližší možnost koupání a snažila se korigovat naší trasu tím směrem. Pokračovali jsme po modré, stoupali do kopečku, přešli koleje, minuli památník rumunským vojákům padlým u nás za 2.sv. války a blížili se k dálnici. Její nepříjemný hukot byl slyšet už zdálky. Překonali jsme ji po nadjezdu a přemýšleli, kam půjdeme spát, protože času do stmívání již příliš nezbývalo. Jelikož se Dráža od pocestných dozvěděla, že nejbližší koupání je u Vystrkova, zahnuli jsme doprava tím směrem. Jenže tam se zase nedalo kempovat. Seběhli jsme proto na Lipovky a kousek pod nimi jsme objevili průsek v l ese, kde jsme byli pěkně schovaní. Dráža se okamžitě i přes padající tmu vydala hledat nejbližší koupaliště, podporována Jindřichem, Krtkem a Davidem. My jsme v klidu povečeřeli, popili, koupači se vrátili spokojeně vymáčení a po únavném dnu plném dojmů jsme všichni ulehli ke spánku.

Čtvrtek

Ráno jsme uvařili, zabalili, a místo plánovaného pokračování po modré na Mladé Bříště, zvítězil koupací syndrom a pod vedením Dráži, Jindřicha a některých dětí jsme vyrazili do Bystré, kde večer objevili koupaliště. Šli jsme zkratkou, jakýmsi “obchvatem zprava”, přes les na silnici a po ní zpět doleva, takže po deseti minutách chůze jsme opět byli skoro na stejném místě, kde jsme spali. Největší radost z toho měl Honzík, který měl odřenou patu a chůze mu dělala velké potěšení. Cestou jsme minuli velké vosí hnízdo. Pak již vedoucí nabrali správný směr a za chvíli jsme byli u vody. Musím uznat, že koupání tam bylo velmi příjemné a malý Hrošík byl zcela ve svém živlu. Osvěženi po koupačce jsme pokračovali v pochodu. Vzhledem k tomu, že široko daleko jediný krám a hospoda se nacházely v Krasoňově a nám docházely zásoby, byli jsme nuceni změnit směr pochodu. Podle informací, které jsme získali v Bystré, otevírali hospodu v Krasoňově v 16 hodin. Proto jsme nijak nespěchali a před Krasoňovem ještě odpočívali a obdivovali naleštěná jablka v jedné zahrádce. Když jsme dorazili k hospodě, zjistili jsme, že otevírá až v 17 hodin. Co naplat, vyčkali jsme hodinku na schodech. Václav při tom zaučoval mládež do tajů mariáše. Ve vesnici byl opravdu i obchod, ale měl velmi podivnou otevírací dobu. Každý den jinou a navíc rozdílnou i v sudý a lichý týden. Tento čtvrtek měli bohužel pouze dopoledne od sedmi do devíti. Paní hostinská se trochu zdržela, “vynadala” nám, že jsme se neohlásili předem, že by otevřela dřív, ale jinak byla příjemná. Měla výborné domácí utopence i jiné laskominy a dětem pak půjčila židli, aby mohli hrát šipky a dosáhli sami na terč. Po osvěžení a doplnění zásob (prodali nám trochu chleba a nechali jsme si načepovat do lahví od Dobré vody dobré pivo) jsme nabrali směr na rybník Tuksa, u kterého jsme chtěli spát. Příjemný podvečer narušila blížící se bouřka. Jen jsme došli do lesíka u rybníku, začalo krápat. Rychle jsme postavili přístřešky. Z mraků však spadlo jen pár kapek a bouřka se nám vyhnula. Zjistili jsme, že se nacházíme na soukromém pozemku, ale naše mise k majiteli ve složení Dráža (tisková mluvčí) a Řezník (ochranka) dopadla úspěšně a mohli jsme i oheň rozdělat. Dráža, Jindřich a děti se šli okamžitě koupat, protože už byli dlouho suší. U ohníčku jsme uvařili, pojedli, popili a sladce unaveni šli spát.

Pátek

Vstal jsem s Řezníkem trochu dřív a došli jsme do obchodu v Krasoňově pro pečivo a různé potřebné nedostatkové zboží. Fernet bohužel neměli. Ostatní se po probuzení šli koupat. Protože Dráža se Slimákem a s Krtkem museli tento den již odejet domů, vydali jsme se přes lesy a louky do Mladé Bříště na autobus. Počasí bylo tento den pro pochod příznivé, bylo zamračeno a občas trochu sprchlo. V Mladé Bříšti jsme objevili obchod, takže jsme doplnil i chybějící fernet. Autobus přijel načas a s Drážou a spol. nakonec odejel i Jindřich s Davidem, protože na Jindřicha skočila nějaká choroba (bolelo ho ucho a měl teplotu). My ostatní, tj. Venca s Hrošíkem, Řezník s Lenkou a Honza s Honzíkem jsme mohli konečně pokračovat podle plánu po modré neovlivňováni žádnými syndromy a Brzdiči. (Teď už to mohu prozradit, když Jindřich odejel. Zároveň ho ale i omlouvám, protože mu opravdu nebylo dobře a nemoc jeho vrozené pohodové brzdičství ještě prohloubila pod únosnou mez). Hned za Mladou Bříští jsme minuli teletníky a chatky mamutího dětského tábora Zálesí, prošli pěkným údolíčkem Rousínovského lesa, u hájovny Vlčinec potkali místního “vlka”, který se s námi ihned sbratřil a pak nás doprovázel několik kilometrů až k rybníkům Dolní a Horní Kladiny. Rybníky jsme minuli, aniž se kdokoli vykoupal (zdá se, že syndrom nebyl nakažlivý, je ale fakt, že v tu chvíli drobně pršelo). Za rybníky jsme odbočili z modré na silnici a pokračovali po ní s krátkou přestávkou do Strměch, kde má chalupu můj kamarád Jarda. Usadili jsme se v místní restauraci, dali jsme si večeři a pivo. Tedy pivo. On to byl pelhřimovský “samoser”. Měli desítku a dvanáctku. Desítka chutnala po zatuchlém senu, dvanáctka byla o fous lepší. Po jídle jsme se odstěhovali k Jardovi na zahradu u jeho pěkné chaloupky a rozbili zde své vigvamy. Udělali jsme si ohýnek, Jarda vytáhl svoji speciálně upravenou 9ti strunou kytaru a pěkně jsme si zahráli a zazpívali. Na travičce se tam pak spalo jako v peřinkách.

Sobota

Ráno nás probudil ryk a shon, protože hned za plotem Jardovy zahrady se nacházeli dva antukové kurty, na kterých měl tento den probíhat turnaj v nohejbale Strměchy 2000. Mě to však nevadilo, protože jsem musel jít naproti k autobusu Hance a Luboškovi, kteří již konečně byli zdrávi (Luboš angína, Hanka záda) a mohli se k nám připojit. Když se všichni probrali, šli jsme posnídat ke kurtům, kde se též pekl čuník, udili klobásky a točilo pivo. Jelikož byl opět pařák, nechali jsme si bágly u Jardy a šli se vykoupat k rybníku Horní Kladiny (že by ten koupací syndrom byl přece jen nakažlivý?). Koupání tam bylo velmi příjemné. Navečer, když horko polevilo, jsme se rozloučili a vyrazili dále. Tentokrát zprvu po silničce na Jelcovy Lhotky a pak po polní cestě na Zahůrku, kde jsme chvíli odpočívali. Odtud jsme pokračovali na Chvojnov ovšem nábližkou přes Rybníček a Pálenku, protože jsme drobet zakufrovali. Spali jsme v lese plném mravenců kousek pod Chvojnovem.

Neděle

Po snídani jsme se vrátili na silničku vedoucí z Chvojnova do Olešné, kde jsme předchozí večer zahlédli žlutou značku, i když podle mapy měla být zcela jinde. Značka nás přivedla do vísky Služátky. Hospoda jako taková tam sice nebyla, ale v místní pastoušce byla zřízena a provozována zdejšími osadníky občerstvovna, kde nám velmi ochotně nabídli desítku Budvar velmi dobré kvality. Bylo tam příjemné posezení, protože venku opět vládlo vedro. Odtud jsme pokračovali dále po žluté až do Pelhřimova. Vyhnuli jsme se centru města a dorazili “s vyplazenými jazyky” k restauraci u autobusového nádraží, kterou nám doporučili ve Služánkách. Restaurace to byla pěkná, možná i dobře vařili, jenže v neděli otevírala až v 17:00 a nyní bylo teprve 13:00. Chtě nechtě jsme tedy šli zpět směrem do centra, kde jsme objevili otevřenou restauraci (byla nám doporučena jedním domorodcem) a zde jsme se konečně naobědvali. Mezitím nám však ujel vlak na Tábor, kterým jsme původně chtěli jet a museli jsme pak na nádraží čekat na další, z čehož byl zvláště Řezník velmi roztrpčen, protože mu to hatilo další plány. Představa, že pití do vlaku pro děti i pro sebe nakoupíme na nádraží byla chybná, protože v neděli měli zavříno a tak jsme museli požádat o vodu v dopravní kanceláři. Pak již cesta do Tábora a odtud do Prahy probíhala bez problémů. Vlak měl sice zpoždění, ale to u ČD není nic mimořádného. Pouze to zvýšilo hudrání Řezníka. Nic nepomáhalo odvádění řeči od vlaku k jeho noze, v níž měl již několik dní zapíchnutý kus lesa, který nešel vyndat a která v tom místě dostávala nezdravou barvu a ani “odborná” diskuze o tom, jak se nejlépe amputují končetiny s ním nepohla. Mručel stále. V Praze na nádraží jsme se rozloučili a rozešli se do svých příbytků.

Honza