Opět do Kostřího 19.2 2010 - 21.2 2010

Pod nohama sníh a měsíc dorůstá

Každý metr stojí spoustu sil

Sestup strání je tak trochu o ústa

Někde vpředu ve tmě je náš cíl

Mirek

Konečně jsme se shodli v termínu a i počasí se trochu umoudřilo a tak jsme mohli vyrazit. Kam? Nu do Kostřího. Žluťák tam sice byl už minulý měsíc, ale Mirek a já ne a Žluťákovi to nevadilo, hlavně že se jede zase na čundr. Tentokrát jsme jeli přes Nymburk, abychom nemuseli jet až do České Lípy a zpět jako jeli v lednu. Jednak je to zajížďka a pak v Lípě je honička s přestupem. Cesta ubíhala v pohodě, při přestupu v Doksech jsme zašli trochu s obavami na jedno do nádražní restaurace. Mají tu Březňáka a minule byl dost hrozný. Tentokrát však točil pan majitel a Březňák byl výborný. Litovali jsme, že jsme si nemohli dát ještě jednoho. Mezitím přijel vlak od Prahy, což nás trochu překvapilo. Jak jsem později zjistil, tak jsme mohli jet z Prahy jako vždy až v 17:25 a vyšlo by to nastejno.... (Mirku nebij mně, za to může ten debilní IDOS, který tohle spojení nedovede vymyslet).

Motoráček na Lípu voněl novotou a byli jsme asi jediní cestující. V Jestřebí jsme zašli do kamenné hospody (v Dřevěnce zase řval jukebox),. Pivo měli dobré, ale k jídlu klasicky ani kůrku... Venku mezitím sprchlo, ale pod převis nad oborou jsme došli již za sucha (šli jsme starou cestou přes kopec). Dřeva tu bylo dost a tak ohníček hořel v okamžení. Mirek naladil kytárku a pěkně jsme si zazpívali.

V noci trochu sněžilo a ráno bylo vše pěkně nově pocukrované. Posnídali jsme a vyrazili směrem na Staré Splavy. Restaurace U Brabčáka nás přitahovala jako magnet. A opět nás nezklamala. Prvotřídní obsluha, plzíňka jak křen a to papání, jedna báseň. Ale každá pohoda jednou končí a tak jsme vyrazili směr Dělová cesta. Mácháč byl sice zamrzlý, ale byla obleva a tak jsme ho raději obešli po souši. Až k silnici to bylo dobré, ale cesta nahoru nebyla prošlápnutá a oběd tížil. Za soumraku jsme však byli nahoře. Kus jsme šli po Dělovce a hledali odbočku ke Kostřímu. V lesích nad Kostřím jsme zahlédli světýlko. A za ním další. Že by hajní s baterkama? Raději jsme chvíli počkali, až přejdou. Jenže světýlka jen tak kličkovala lesem jedno za druhým. Pak nám došlo, že jsou to zřejmě světla v Hradčanech... Tak kde je safra ta odbočka ke Kostřímu. Asi tady. Odbočil jsem z Dělovky a rázem jsem byl po kolena ve sněhu. Jako tank sem se sunul lesem odhadujíc, kudy vede cesta. Několikrát jsem nutil Žluťáka, aby zkontroloval polohu na GPSce, ale šli jsme správně. Stále jsme se bořili do sněhu. Ještě že s námi nešel Petr/Zdravotník. Ten by nám dal. Správně jsme odbočili po hřebenu i dolů k převisu. Zde nás však čekalo překvapení. Hořel tu oheň a u něj seděly tři osoby. No což, sil nám chůzí hlubokým sněhem dost ubylo, tak jsme se k nim vnutili. Nejprve se vyděsili, kolik že nás je, ale po ujištění, že jen tři, nás vzali mezi sebe. Oheň pěkně praskal, pokecali jsme (zpěv se nekonal protože kytárku neměli a Mirek byl pochodem znaven, takže nechtěl hrát) a pak jsme se uložili ke spánku.

Ráno, když jsme se probrali, svítilo sluníčko, oheň již hořel a naši noví kamarádi, Lucka, Ferda a Čajda si pekli masíčko k snídani. Uvařili jsme kávičku a také pojedli. Naši noví kamarádi se mezitím rozloučili a vyrazili nahoru na Dělovku. My pak pokračovali opačným směrem dolů na asfaltku. Hlubokého sněhu jsme už měli plné zuby. V Dlouhém dole byla cesta protažena a tak jsme za chvíli došli až k silnici a po ní pokračovali na Doksy. Počasí se však zhoršilo. Zatáhlo se a paní zima zase převzala moc. Přišla nepříjemná fujavice. V Doksech jsme načerpali síly v naší oblíbené restauraci proti kinu a pak hurá na vlak. Bylo to pěkné a bylo toho dost. Už se těšíme na jaro.

Honza